Jan Sznapka: U dětí je důležitá cesta, ne výsledek!

Děti na velkém hřišti hrají minimálně jednou týdně na tréninku. Někteří na něm hráli už i loni, takže to pro ně není žádný velký problém. Sem tam se objeví nějaký ofsajd, ale jinak je to super.

Jak kluci přechod zvládli?

Zvládli to úplně parádně a ukázali to už v prosinci na turnaji, kde si zahráli se staršími spoluhráči.

A jak vám vyšla první polovina sezony?

Jsou to děti a ty mají zápasové výkony jako na houpačce, podle toho, jak se vyspí. Někdy je člověk spokojený více, někdy méně. Každopádně nejlepší utkání odehrály v Porubě, kde jsem byl na kluky velmi pyšný. Byla tam obrovská bojovnost, zápal a vše, co ke sportu patří.

U vaší kategorie se nezveřejňují výsledky. Jaký to má efekt?

Je úplně jedno, jestli výsledky na tabuli vidět jsou nebo ne. Myslím si, že do budoucna to určitě smysl má a něco se změní. Mladší děti, které do této kategorie přijdou, tak nebudou na výsledky zvyklé. Tím pádem si je nebudou počítat a nebudou to dělat možná ani rodiče. Všem to v tu chvíli přijde normální.

Je to správné?

Rodiče dnešní doby jsou zarputile přesvědčeni o tom, že výsledky tam musí být. Proto si je počítají a tím pádem je počítají i děti, protože máma říkala, hlavně vyhrajte! A taky říkala, dej co nejvíce gólů! Je smutné, že rodič nedokáže vidět celý obraz více ze široka a odprostit se od takové hlouposti, jako je výhra zápasu ve třetí třídě. Dítě jde na led a je automaticky nastaveno, že výhra je to nejdůležitější a dát gól je možná ještě více důležité. Neřeší cestu, jakou k vítězství dojde, ale pouze konečný výsledek. Tohle je špatně, a pokud rodiče neotevřou oči, tak se nic nezmění.

Můžete uvést i nějaký příklad?

Čtvrťáci vyhrají zápas 9:1 a jeden jediný hráč dá všechny góly. Hráli úplně špatně, nikdo si nepřihrál ani nikdo extra nebojoval, ale měli jednoho, co dával góly. No ale rodiče i děti jsou spokojení a šťastní. Posuďte sami, jaký význam má tento způsob výchovy a co to dětem dá do budoucna.

Jak široký máte tým? Jak se vám daří?

Náš tým je tak široký, že když nám jeden hráč vypadne, je problém. Od ročníku 2011 by se situace mohla zlepšit a každý rok budou snad kádry rozsáhlejší. Kluky ročníku 2009 mám druhý rok a od začátku jsme ušli kus cesty. Je radost sledovat jejich progres.

Myslíte, že v kádru máte tak silné hráče, že to jednou mohou dotáhnout až do A týmu?

To se nedá v této věkové kategorii absolutně určit. Je před nimi dlouhá a trnitá cesta, která stojí za to, ať už to dopadne jakkoliv. Důležité je, aby z nich vyrostli silné a sebevědomé osobnosti, které budou mít předpoklady být úspěšnými v tom, pro co se rozhodnou.

Vy jste za muže řadu let hrával. Dalo vám to hodně do trenérské kariéry?

Závodní zkušenost je určitě výhoda pro každého trenéra, ale u malých dětí je to úplně něco jiného. Stavět to na tom, že jsem hrál celý život hokej, opravdu nejde. Hold bez sebevzdělávání nejde dělat nic, ani když to znáte 20 let.

Sledujte výkony A týmu? Co na ně říkáte?

Výkony A týmu sleduji. I když jim to vždy úplně nevyjde, tak se pomalu tvoří kvalitní kádr pro příští sezonu. Kluci jsou mladí a přechod z juniorských soutěží není tak jednoduchý, jak si představovali. Určitě se vyhrají. Pokud zůstane určitá kostra, která se doplní o pár zkušenějších hráčů, tak příští sezona může vypadat naprosto opačně než ta letošní.

Nedávno se vám narodil syn. Bude z něj budoucí hokejista?

To už bude jeho boj a jeho cesta, pro co se rozhodne. Určitě ho budu směřovat k hokeji a ukážu mu jej. Pokud ale bude chtít dělat něco jiného, tak ho podpořím, jak jen budu moci. Přeci jen je na tohle brzy, zatím tady s námi není ještě ani měsíc (směje se).