"Orlová má na to dostat se výš," říká legenda Miroslav Slowik

Návštěvu u pana inženýra Miroslava Slowika mi zprostředkoval historik klubu Jan Zembinský, za což mu tímto děkuji. K panu Slowikovi domů jsme dorazili časně z rána a ve dveřích nás přivítal usměvavý muž, který i přes svůj věk 82 let působil velmi energickým dojmem. „To víte, vždyť já jsem jen o tři roky mladší, než ten náš hokej,“ vtipkoval. „Jen díky sportu dnes vypadám, jak vypadám a dost možná bych tady ani nebyl, kdybych celý život nesportoval,“ dodal později. Jeho následné povídání bylo velice obsáhlé. Pořídili jsme více než dvě hodiny záznamu plného zážitků a informací. Pro tento článek jsme vybrali jen to nejpodstatnější, ale o zbytek se s vámi určitě také podělíme prostřednictvím rubriky historie na našich stránkách. Ačkoliv jsem měl původně na pana Slowika připraveno několik otázek, nebyly zapotřebí. Byl dokonale připraven a sám od sebe začal povídání o sobě samém:

„Pocházím z Dolní Suché a vystudoval jsem gymnázium s polským vyučovacím jazykem v Českém Těšíně. Přáním otce bylo, abych šel na vysokou školu. Bohužel osud nepřál tomu, aby se toho dožil a zemřel při důlním neštěstí na Dukle měsíc před mou maturitou. Taťka se ve mně viděl a já jsem ho nechtěl zklamat. Na gymnáziu jsem měl celkem dobré výsledky z kreslení a projektování. Tak jsem se do toho pustil a za stipendium 110 Kč měsíčně jsem začal studovat architekturu a stavitelství. To jsem úspěšně ukončil v roce 1957. Mohl jsem zůstat na katedře jako asistent, ale maminka byla doma sama a měl jsem dva sourozence, tak jsem přijal umístěnku na Městský národní výbor v Orlové. Tady probíhala bouřlivá výstavba a potřebovali stavebního inženýra, tak jsem do toho šel se vstupním platem 1530 Kč. Takže žádný zbohatlík, ale žili jsme. Takto jsem se v Orlové objevil a žiji tady dodnes.

Na městě jsem odváděl dobrou práci, tak jsem tam vydržel jenom dva roky a byl jsem povolán na okres jako šéf výstavby. To jsem dělal dvacet let. V té době se opravdu hodně stavělo, takže to bylo řemeslo pro mě jako ulité. Měl jsem úspěchy a Orlová z toho žila, protože když má městský zástupce pod palcem okres, tak to město z toho těží. Jenže na okrese to nějak začalo skřípat, tak jsem byl povolán tady do Orlové a proti své vůli ustanoven městským předsedou. Z toho jsem byl nešťastný, protože to byla politická funkce a to jsem dělat nechtěl. Víte já jsem nebyl žádný třasořitka. Já jsem byl v pozici, kde dnešní audity byly každý měsíc a za sebemenší pochybení se zavíralo. Bylo to od roku 1985 až do revoluce a rok jsem vydržel i po revoluci. Ale pak jsem požádal o předčasný důchod, protože s politikou už jsem nechtěl mít nic společného. Sbalil jsem si fidlátka a od té doby mě nepřesvědčil nikdo, abych šel doleva, doprava, doprostřed nebo někam úplně mimo. Všem jsem poděkoval s tím, že nejsem fotbalista ani hokejista, abych hlásil přestup. Nechtěl jsem být ve straně, kterou lidi nechtějí a ani v žádné jiné.

Jsem jediný v ČR, kdo dokázal zastřešit stadion, bez toho, aby přerušil jedinou sezónu!

Šestadvacet let jsem to jen sledoval, ale trošku mě bolelo, že se město obešlo beze mě. Mrzelo mě, že za tu dobu se se mnou nikdo nepřišel poradit jako s člověkem, který tady dlouhou dobu žil a jako se stavařem, který tady toho hodně vybudoval,“ shrnul celý svůj život. A okamžitě vytáhl na první pohled velice starou složku, na které bylo napsáno: „Studie souboru staveb: Dostavba a zastřešení zimního stadionu Orlová – výkresová část.“

Ano, je to právě inženýr Slowik, kterému vděčíme za to, že v Orlové máme zimní stadion v takové podobě, jak ho známe, a dost možná i za to, že zde máme vůbec nějaký: „Víte, tady jsem udělal jediný podvod ve svém životě. Obešli jsme totiž územní plán,“ přiznává se. „Bylo tam naplánováno přírodní kluziště, ale tehdy byla velmi populární nová umělá plocha v Karviné, tak jsme to v radě schválili jako umělou plochu. Byl to jediný takový můj švindl, ale myslím si, že ve prospěch města,“ ospravedlňuje své někdejší konání a rozhodně nemá proč. Jasně se zde prokázalo, že účel světí prostředky a celé město je mu nyní vděčné.

Ani samotná stavba nebyla nic jednoduchého. „Stavba měla šest etap a vše probíhalo za provozu! Byl jsem jediný v republice, kdo dokázal zastřešit stadion bez toho, abychom přerušili jedinou sezónu!“ pochlubil se právem. Jeho dílem však nebyl jen zimní stadion, ale celý sportovní areál včetně fotbalového stadionu a tenisových kurtů. Projektoval i letní kino, budovu současné restaurace Koliba a orlovský lesopark.

Ale jak se stavební inženýr dostal k hokeji jako blízký spolupracovník klubu? „Původně jsem hrál fotbal, ale pak jsem toho nechal a hrál jsem stolní tenis. U toho jsem poznal reprezentačního hokejového gólmana Nadrchala a propadl jsem hokeji. Do Slovanu jsem potom vplul okolo roku 1976. Povedlo se mi klub finančně dostat pod Důl Doubrava, jinak by asi kvůli nedostatku peněz zanikl,“ prozradil další své zásluhy. Tím shrnul vše co měl na srdci a dal prostor pro otázky.

Miroslav Slowik s projektovou dokumentací stadionu

Mohl byste mladším generacím přiblížit, jak dlouho jste se okolo klubu pohyboval a co vše jste pro něj dělal?

Od roku 1957, kdy jsem v Orlové nastoupil, jsem se první dva roky pohyboval spíše okolo fotbalu. Jenomže tam o mě neměli zájem, protože už to bylo pod Dolem Doubrava a všichni funkcionáři byli zaměstnanci šachty. Tak jsem v jedné hospodě na Kopaninách prohlásil, že propadnu hokeji a že slibuji, že hokej tady bude vždycky výše než fotbal. Tam jsem se tomu oddal a táhl jsem to až do roku 1990. Samozřejmě, že když jsem byl předsedou města, tak jsem nemohl být ve výboru, protože by to byl střet zájmů, ale tajně jsem tam pomáhal.

Jaká ta pomoc byla?

Věnoval jsem se hlavně rodičům. Každý, kdo tam to děcko dával, ten byl ochotný se obětovat a udělat pro ten klub něco zadarmo, protože snil o tom, že bude mít doma reprezentanta. Tak jsem si ty rodiče získával a tím i nové fanoušky. Takhle jsem položil to jádro, že na hokej chodilo dva tisíce lidí a více. Je třeba si ty lidi získat a vědět, co jsou zač. Aby to nebyli takoví ti, kteří začnou rozbíjet stadion, ale aby to byli slušní lidé, kteří ten klub budou mít rádi.

Dařilo se vám takto budovat i členskou základnu?

Ano budovali jsme to od píky a plnili jsme kategorie od přípravky nahoru. Velkou zásluhu na tom měl i pan Říha, který stahoval starší hráče z Karviné, já pak z Havířova. Ty jsme doplnili našimi mladými a začalo to klapat.

Když jsem viděl vaše kroniky, tak jsem žasl nad tím, jak je vše precizně zpracováno a úhledně napsáno. Máte představu, kolik času jste nad tím strávil?

Víte, já jsem tím žil, takže to byla maličkost. Já mám takto zpracovanou i fotbalovou kroniku. Jak vést kroniky mě učil stavitel pan Tříska. On vedl městskou kroniku a byl z generace starších lidí, kteří ještě zažili kapitalismus a od něj jsem hodně pochytil.

Jak byste shrnul celou historii klubu?

Jako je to v každé společnosti, tak i ve sportu. Byly dobré a byly špatné chvíle. Sláva orlovského hokeje byla a já věřím, že i bude. Sice neznám všechny ty lidi, co se okolo toho teď pohybují, ale vidím, že pan Marosz se tam stará. I když to nemá jednoduché, ale to tak vždycky bývá. Podle mě s tím indexem, kam to můžou dotáhnout, jsou teď vysoko.

Hokej bude v Orlové vždycky výše než fotbal!

Takže máte přehled, co se v klubu děje?

Sleduju to hlavně díky vašim článkům. Na rozdíl od fotbalistů se snažíte. Ti už si to ode mě slízli. Já nechci nikoho kritizovat. Ale na rozdíl od fotbalu je vidět, že vy se staráte a že lidem splácíte účet tím, že je informujete. Je třeba umět prodat svou práci a to vy umíte. Co se týče návštěvnosti na zápasech, tak máte pořád zázemí mnohem větší. Jenom to nepustit!

Jak by ta práce šla podle vás ještě zlepšit?

Hlavně se věnujte mladým. Děcka jsou dobré, ty to mají v sobě. Mají rády sport! Je to hlavně o těch trenérech. Tam hledejte kvalitní lidi, nejlépe z řad vlastních odchovanců.

Příkladem může být třeba Filip Štefanka, který je odchovancem, ještě aktivním hráčem a u nás děti vede...

Filip? Toho si pamatuju! No to byl talent! To je moc dobře, že se teď dětem věnuje! To je budoucnost! Ale ty děti je třeba rozvíjet i jinak! Já si pamatuji, jak nám dorostenci pomáhali tahat plechy na střechu.

Obávám se, že s takovou tréninkovou náplní by dnes někteří rodiče nebyli spokojeni.

To už tak bývá. Rodiče to myslí dobře, ale někdy to té mládeži neprospěje. Mladí musí taky přidat trochu vlastní píle.

Na kterou událost na našem zimním stadionu rád vzpomínáte?

Dobré bylo, když se nám sem povedlo dostat kanadský juniorský tým, který tady hrál proti naší reprezentaci. To byl důkaz, že jsme pracovali dobře. Byla to velká sláva a pak jsem dokonce dostal i pozvání do Kanady. Bohužel jsem, vzhledem k tomu, jaká byla doba, musel odmítnout s tím, že to asi nepůjde.

Kdy podle vás klub zažil největší slávu?

Největší sláva byla, když kluci přijeli po postupu do druhé ligy z Kladna. Přijeli mi rovnou před barák autobusem. Tady byl takový rachot, že se sousedi báli, že mě tady někdo přijel napadnout. Zatáhli mě do autobusu, jeli jsme tady za roh do Atomu. To byla taková oslava, že jsem tam ztratil hodinky. A Pak to byly všechny ostatní zápasy, kdy byl plný dům. To jsem tam vždycky seděl a byl jsem šťastný.

Jak jste pak vnímal stěhování do Karviné?

Řeknu vám to takhle. Když jsem se dozvěděl, že tam přišel nějaký sponzor, který má pod sebou čerpací stanice a dá do toho spoustu peněz. A že bude všechno dobré. Tak já říkám: Ježíši Kriste, to je konec hokeje. On to ten člověk může myslet i dobře, ale přehnané ambice nikdy nedělají dobrotu. Hned jsem říkal, že toto je největší nepřítel, který může zničit hokej a měl jsem pravdu. Druhá liga se najednou objevila v Karviné. Ta byla suverénní a málem bojovala o první ligu a tady se živoří...

Kdybych nesportoval, už tady nejsem.Miroslav Slowik

Má podle vás orlovský hokej předpoklady se dostat zpět nahoru?

Podívejte se. Pardubice jsou hokejové město. Mají tam i fotbal, ale ten nikoho netáhne. Hradec králové si zase koupil hokej a je to přesně naopak. A my jsme hokejové město. Ti lidi to tady mají několik generací zakořeněné. Teď tady dorůstá dobrá generace, která zažila ty největší úspěchy. Pokud se z nich nestanou narkomani, tak v sobě ten sport mají zakotvený. Pro vás tady v Orlové není fotbal konkurent! Konkurence je to jenom v tom smyslu, že je levnější pro rodiče, když tam své dítě dají. Ale jinak máte dobrý základ pro to se zase dostat nahoru. Ale nespěchal bych s tím. Podle mě je vždycky lepší hrát nahoře v nižší soutěži, než se bezhlavě tlačit do vyšší a tam být poslední. To byste ty lidi taky mohli ztratit. Musíte se stavět k tomu tak, abyste rozvíjeli mládežnický hokej a zapojovali odchovance. Mládež má dneska spoustu jiných možností, jak se zabavit a vy je musíte přitáhnout.

Co byste na závěr klubu popřál do dalších let?

Chtěl bych popřát v první řadě všechno nejlepší. Hlavně, abyste ty časy, které momentálně prožíváte, brali tak, že se to zkrátka děje. To jsou situace, které se v životě, podnikání, sportu i v rodině opakují. V každé takové krizi je třeba sehnat pár nadšenců a společným úsilím se z toho dá vždycky nějak vybruslit. Určitě ne během roku, ale za pár let už jo. A pokud vy teď máte v těch nižších kategoriích takovou základnu, jakou máte a na mužích máte více fanoušků než třetí liga ve fotbale, tak to zázemí tady je. Bude ovšem záležet na tom, jak se k tomu bude stavět hlavní sponzor – město. Město se k tomu musí stavět tak, aby vám umožnilo hlavně kvalitní práci s mládeží a ta závisí na kvalitních trenérech. Nehledejte žádné zázračné trenéry odjinud. Zkuste je generovat z vlastních řad a dát jim možnost se s tou mládeží naučit pracovat. Dneska mají děti spoustu jiných zábav, než je sport. Ale na to jim můžu říct jedno. Já jsem tady dneska ve dvaaosmdesáti letech jenom díky tomu, že jsem pravidelně sportoval! Na ten věk mi to poměrně ještě myslí a k tomu mi pomohl sport.